Stav nákupu:
0 ks / 0,00 € [košík]
Úvod »Správne právo»Samospráva a komunálne právo » Rozsah odpovědnosti za škodu způsobenou porušením soutěžních pravidel EU
Rozsah odpovědnosti za škodu způsobenou porušením soutěžních pravidel EU
Petra Joanna Pipková
Kompletné špecifikácie
Účelem práce je nalezení efektivního nástroje pro vymezení odpovědnosti za škodu způsobenou porušením soutěžních pravidel EU a samotné vymezení tohoto rozsahu. Zejména chce tato práce prokázat, že rozsah oprávněných osob k nároku na náhradu kartelových škod jsou, v rozporu se současným převažujícím názorem, pouze přímí poškození. Práce je rozdělena do čtyř kapitol, přičemž úvodní kapitola je věnována obecné metodologii práce, soukromoprávnímu a veřejnoprávnímu prosazování soutěžního práva a nároku na náhradu škody podle práva EU. Analýza soukromoprávního a veřejnoprávního prosazování soutěžního práva je důležitá jako východisko pro celou práci. Otázka, do jaké míry jsou nároky na náhradu škody důležitým prostředkem prosazování náhrady škody totiž určuje, jakou v dané oblasti nároky na náhradu škody vlastně plní funkci. Práce dospívá k názoru, že soukromoprávní prosazování sice není hlavním nástrojem prosazování soutěžního práva EU, nicméně je v rámci evropského práva prostředkem velmi důležitým. Následující kapitola je věnována obecně nároku na náhradu škody na základě soutěžního práva (základu nároku z porušení soutěžního práva, základu nároku v právu nekalé soutěži a porušením dobrých mravů). Tato kapitola se též věnuje funkcím nároku na náhradu škody v oblasti soutěžního práva. Hlavními funkcemi deliktního práva mohou být: funkce kompenzační, preventivní, sankční, resp. dotváření práva soudem. Volba funkce pro daný nárok ovlivňuje konstrukci nároků na náhradu škody, zejm. předpoklady pro odpovědnost a rozsah odpovědnosti. Předchozí kapitola dospěla k názoru, že nároky na náhradu škody jsou významným prostředkem pro prosazování soutěžního práva EU. Z tohoto důvodu dospívá práce k tomu, že z pohledu práva unijního je hlavní funkcí preventivní funkci. Preventivní funkce znamená, že rozsah odpovědnosti je vymezen šířeji než u kompenzační funkce. Nicméně práce upozorňuje na skutečnost, že nelze zapomínat na původní funkci kompenzační a preferuje tuto funkci. Těžištěm celé práce je potom třetí kapitola „Rozsah odpovědnosti“. Tato kapitola porovnává na základě srovnávací metody dva nástroje omezení rozsahu odpovědnosti za způsobenou škodu: teorii adekvátnosti, která je hlavním nástrojem zejména v českém právním řádu, a ochranný účel normy, který je vlastní německému a rakouskému právnímu řádu. Z těchto dvou nástrojů hledá práce ten efektivnější. Efektivnější nástroj je chápán jako nástroj, který by měl rozsah odpovědnosti vymezit rozumným, pro obě strany (tedy jak pro poškozeného, tak pro škůdce) spravedlivým a předvídatelným způsobem. Referenčními právními řády jsou vedle českého, právní řády německý a rakouský. Nelze říci, že by adekvátnost – fungující na základě otázky předvídatelnosti a pravděpodobnosti škody – rozsah odpovědnosti neomezovala, nicméně v případě kartelových škod nemá její aplikace ani spravedlivý, ani efektivní výsledek. Lze sice namítnout, že čím vzdálenější škody budou, tím spíše se jejich nárokovatelnost bude snižovat jakýmsi „přirozeným výběrem“. Čím vzdálenější škoda bude, tím složitější bude pro poškozeného prokázat příčinnou souvislost mezi svou újmou a mezi zakázaným protisoutěžním jednáním. Současně se lze domnívat, že čím vzdálenější škoda bude, tím roztříštěnější bude, tj. její výše bude u jednotlivců pravděpodobně relativně nízká. Nízká škoda je pravidelně slabým motivátorem k vymáhání její náhrady zejména tam, kde je proces vymáhání spojen s relativně (ve srovnání se škodou) vysokými náklady. Spoléhat se na tzv. „přirozený výběr“ však není spravedlivé ve smyslu širokého právního pojetí spravedlnosti, která stojí na jasných pravidlech např. právní jistoty. Původce by se jinak nemohl spolehnout na to, kde skončí rozsah jeho spravedlnosti, což může činit problémy zejména tam, kde je rozsah pokuty a rozsah odčerpávaného zisku navázán též na pravděpodobnou výši náhrady škody. Z tohoto pohledu se aplikace jiných mechanismů vymezení rozsahu škody jeví jako vhodnější, např. je tomu tak u ochranného účelu normy, zejména vzhledem k tomu, že rozsah odpovědnosti mnohem jasněji vymezuje. V další části kapitoly se práce zabývá druhým zkoumaným nástrojem vymezení rozsahu odpovědnosti škůdce, totiž ochranným účelem normy. Ochranný účel normy se zjišťuje vymezením ochranné působnosti normy osobní, věcné a funkcionální. Tyto tři pohledy na ochrannou působnost normy vycházejí z těchto tří předpokladů: Škůdce je povinen poskytnout náhradu pouze tomu, jehož ochranu porušená norma sleduje. Musí se jednat vyloženě o zásah do právního statku, k jehož ochraně je norma určena. A dále se musí jednat o zásah do právního statku postupem, kterému má příslušná ochranná norma zabránit, jinými slovy, musí při tom nastat riziko, na které je ochranná norma zaměřena. Nárok na náhradu škody by tedy měly mít ty osoby, jejichž ochranu měl tvůrce čl. 101/102 SFEU za účel. Na základě tohoto způsobu vymezení mohou být určeni tyto aktivně legitimované osoby: účastník kartelové dohody, konkurent, přímý odběratel/dodavatel-podnikatel, přímý odběratel-spotřebitel a nepřímý odběratel. Nepřímý odběratel, tedy nepřímý poškozený není v podle obecných pravidel deliktního práva oprávněnou osobou k náhradě škody. Nicméně v souladu s prioritizací preventivní funkce v oblasti náhrad škod způsobených porušením soutěžního práva je v současné době na úrovni EU převládajícím názorem, že k náhradě škody by měly být oprávněni i nepřímý odběratelé. Práce dochází k názoru v souladu s přesvědčením, že hlavní funkcí deliktních nároků je spravedlivá kompenzace, že by neměla být porušována základní pravidla deliktního práva a že ke kompenzaci nepřímých poškozených zde existují jiné nástroje, v případě mimořádně troufalého jednání vůči konečným spotřebitelům to může být např. nárok na náhradu škody z důvodů porušení dobrých mravů. K potírání soutěžních nešvarů existují i jiné prostředky. Jejich použití ovšem leží v rukou Komise a národních kartelových úřadů, nikoliv v rukou soukromých subjektů. Preventivní účinek žaloby na náhradu škody lze chápat jako vítaný vedlejší efekt a ne jako hlavní cíl úpravy. Nahraditelné by měly být pouze ty škody a oprávněny k nároku by měly být pouze ty osoby, u kterých jmenované vlastnosti odpovídají klasickým zásadám odpovědnostního práva. Neměli bychom vynalézat další skupiny oprávněných osob navíc jenom proto, že jsou proti nežádoucímu chování zapotřebí silnější zbraně. Je třeba pečlivě zvážit, komu přiznat oprávněnost nároku. Při srovnání výsledků, které poskytne aplikace adekvátnost na rozsah přičitatelnosti, a které poskytne aplikace ochranného účelu normy, lze zcela jednoznačně konstatovat, že v oblasti kartelových škod efektivního výsledku při aplikaci pouhé adekvátnosti dosáhnout nelze. Samotná adekvátnost nereaguje na otázku obecného vymezení, kdo může nárokovat náhradu kartelové škody. Při aplikaci specifického měřítka tak, jak by mělo být aplikováno na podnikatele (soutěžitele), lze očekávat, že v rámci okruhu poškozených je možné předvídat velmi daleko. Adekvátnost též sama o sobě není schopna vyloučit jiné než majetkové/ekonomické škody. Je nutno aplikovat další nepřiznané úvahy o spravedlnosti. Zejména však není adekvátnost schopna předem dát určité obrysy odpovědnosti, a tím odpovědět na potřebu právní jistoty. Rozsah odpovědnosti při aplikaci adekvátnosti je značně nejasný. Tato nejasnost může mít pak v doposud neobvyklých oblastech deliktních nároků (jako jsou např. kartelové škody) působit i negativně na soudce, který by o náhradách měl rozhodovat. To pak může vést k tomu, že z obav z bezmeznosti, nastaví rozsah odpovědnosti příliš úzce, čímž odradí ty, kteří by z hlediska spravedlnosti měli nárok na náhradu a mohli tak efektivně přispět k prevenci porušování kartelových norem EU. Vymezení rozsahu odpovědnosti pomocí ochranného účelu normy dává mnohem jasnější a přesnější odpověď. Navíc abstraktně vymezuje rozsah předem, a tudíž je od počátku zřejmé, náhradu kterých škod již požadovat nelze – dává odpovědnosti jasnější kontury. Tím působí pozitivně i na potenciální žalující, a tím zefektivňuje vymáhací proces. Ochranný účel skýtá obecně užší vymezení okruhu oprávněných subjektů, nicméně rozsah současně závisí na právněpolitickém nastavení nástroje. Lze tedy uvažovat o posunutí hranic tím či oním směrem podle toho, na kterou funkci je v dané době kladen důraz. V osobní rovině dává ochranný účel normy jasnější a užší vymezení oprávněných subjektů (zejména je schopen určit konkrétní okruhy oprávněných osob), což je únosnější i pro celý systém, z hlediska ekonomického. Ve věcné rovině zajišťuje, že bude skutečně nahrazováno pouze v té oblasti, v níž působí porušená norma. Ostatní škody spadají pod běžné životní riziko. Závěrečná kapitola vyhodnocuje závěry provedeného zkoumání a konstatuje, že původního záměru prokázat, že správnou cestou je omezení odpovědnosti subjektu, který porušil soutěžní právo, pouze na přímé poškozené, nebylo zcela dosaženo. Zjistili jsme, že existují výjimky, při nichž je možné akceptovat „proniknutí“ nároku na náhradu škody k některým nepřímým poškozeným, tedy zejména nepřímých odběratelů. Tyto výjimky by však měly být udrženy v rozsahu v jakém v současné době jsou. Neměly by být rozšiřovány. Lze uvažovat např. o tom, zda legislativně neomezit odpovědnost pouze na první a druhou část řetězu, tedy na přímé odběratele a nepřímé odběratele, nebo na určitý způsob řetězení (podle účastníků), ve kterých je rozdělování nesení škod pravděpodobné. Takovéhoto omezení jen na určité nepřímé poškozené lze totiž jen těžko obecně dosáhnout aplikací ochranného účelu či adekvátnosti. Tyto prostředky nemohou obecně abstraktně říct, kteří nepřímí poškození ano, a kteří ne. Současně přenechat to konkrétnímu řešení v jednotlivých případech nepřispívá k právní jistotě. Otázka, zda přikročit k omezení rozsahu odpovědnosti, zejména v otázce oprávněných subjektů, samozřejmě závisí též s tím, jakou funkci chceme nárokům na náhradu škody dát. Pokud je jejich účelem prevence a odstrašení, pak je zcela samozřejmé, že by měl být rozsah odpovědnosti co nejširší. To však podle mého názoru není primární funkcí deliktního práva. Jeho základním účelem je rozumná a spravedlivá alokace škod. Jeho původním principem je casum sentit dominus, teprve když jsou dány zvláštní důvody, je škoda přičtena jinému subjektu. Některé škody jsou běžným následkem interakce mezi jednotlivci, se kterými je nutno počítat. Tyto „škody“ by se neměly nahrazovat. Ochranný účel normy však není jediný všespasitelný prostředek vymezení rozsahu povinnosti k náhradě škody, resp. odpovědnosti škůdce. Ostatně skutečnost, že pouhá adekvátnost či pouhý ochranný účel normy nestačí jako prostředek vymezení rozsahu, lze pozorovat i na příkladu dvou velkých evropských projektů kodifikace odpovědnostního práva (přičemž jeden je součástí většího projektu týkajícího se celého práva civilního): Principles of European Tort Law (PETL) a Draft Common Frame of Reference (DCFR). PETL v čl. 3:201 (Rozsah odpovědnosti) vedle předvídatelnosti (adekvátnosti) a ochranného účelu normy jmenují další faktory, které se mají posuzovat kumulativně při posuzování rozsahu odpovědnosti původce škody: povaha a hodnota chráněného majetku, důvod odpovědnosti (zavinění, porušení standardu chování, porušení zvláštní povinnosti chránit druhé před újmou) a rozsah běžných životních rizik (známé z předchozích kapitol „allgemeines Lebensrisiko“). DCFR zase ve svém čl. VI.-1:101 omezuje odpovědnost, tj. povinnost náhrady, pouze na „právně relevantní škody“ (legally relevant damage). Tato právně relevantní škoda je dána tehdy, pokud je porušen zájem, který buď zákon přímo výslovně chrání, nebo je hoden toho, aby byl zákonem chráněn (čl. VI.-2:101), včetně jasného určení, kdy jsou sekundární/nepřímí poškození oprávněni nárokovat náhradu škody (např. čl. VI.- 2:202). Český právní řád sice takové podrobné vymezení neobsahuje, nicméně jeho úprava civilně deliktní odpovědnosti nebrání, aby soudy přijaly za své interpretační pravidla odpovídající těmto principům. Klíčová slova: soutěžní právo, deliktní právo, odpovědnost za škodu, adekvátnost, ochranná působnost normy.
Súvisiaci tovar
9,00 €
16,25 €
27,23 €
13,20 €
33,77 €
12,43 €
78,71 €
16,67 €
