Osvětimská knihovnice

(...) Osvětimská knihovnice není napsána poetickým ani příliš naturalistickým jazykem. Věrně odráží myšlenkový svět čtrnáctileté dívky a střídá jej s prostřihy osudů jiných odvážných – kromě Hirsche třena dvou vězňů, kterým se podařilo z Osvětimi uprchnout, Rudiho Rosenberga alias Rudolfa Vrbu a Fredyho Wetzlera, nebo desátníka SS Viktora Pesteka, jenž dezertoval a stálo ho to život. Pokud je Iturbeho kniha v kontextu šoa literatury něčím výjimečná, pak především díky popisům zázraku obyčejného života v rodinném táboře. Ten je nepopiratelně tragický, nicméně není líčen velkými slovy a hutnými estetizujícími obrazy, jak je tomu u některých jiných autorů, třeba Arnošta Lustiga v případě jeho pozdějších knih. Antonio G. Iturbe je mimo jiné významný kulturní novinář, a tak je jeho styl publicisticky věcný, přímočarý a příjemně doslovný. Možná čtenáři, stejně jako autor románu, dosud na hrdiny nevěřili, ale po přečtení Osvětimské knihovnice tomu bude jinak. A možná v sobě alespoň na chvíli znovuobjeví jakýsi druh tajného spojenectví s knihami, "jež některým lidem umožňuje, aby si vytvořili z několika svázaných listů celý jeden velký svět pro sebe".