Úvod »Právnické časopisy»Acta Universitatis Carolinae » Mašínovský mýtus
Kniha analyzuje narativy o bratrech Mašínech a jejich otci Josefu Mašínu seniorovi. Zkoumá celou řadu diskurzů jakými jsou novinové články, historické studie a knihy, detektivky, romány či televizní seriál. Autor metodologicky vychází z kulturních studií a kritické teorie a jeho cílem je postihnout vztah mašínovských reprezentací k dominantní ideologii, platné v době jejich vzniku. Zkoumá narativy z doby komunismu, i postkomunismu. Srovnává bratry Mašíny s jinými hrdiny a mučedníky v českém diskurzu od druhé poloviny 20. století k dnešku a zamýšlí se nad postavením mašínovského mýtu v postkomunistické době.
Recenzie v médiách:
Švédova kniha ukazující, jak vznikají novodobé politické mýty, které není dobré zaměňovat za „historickou skutečnost“, je záslužná, ovšem přesto ve mně vzbuzuje jisté pochybnosti. I když autor zmiňuje tu „drobnost“, že před rokem 1989 panovala cenzura a dnes už ne, soustředěním se na polistopadové „mýtotvorné“ texty může trochu vzbuzovat představu, že se v oblasti přepisování historie obecně nic moc nezměnilo a jde o dobu podobně názorově monolitní (podobně tvrdí Michal Pullmann, kterého Švéda hojně cituje, že po roce 1989 jen jedna ideologie vystřídala druhou, nebo Pavel Barša, že Havel „s poukazem k nespravedlnostem starým pomáhal nastolit nový režim, a tím i nové nespravedlnosti“). Přitom soudobé obrazy Mašínů (i celá dnešní doba) jsou přece jen o něco pluralitnější, a v debatě o Mašínech je dnes nepřeslechnutelný názor, který se z oné černobílé dichotomie vymyká (a proto také není tak lákavým soustem pro analýzu), totiž že v padesátých letech bylo skutečným hrdinstvím „nestřílet a najít si pro život užitečnější program, jako to dokázali bratři Medkové či Havlové a mnoho a mnoho dalších dědiců první republiky“ (Tomáš Zahradníček).